Se železem se pracuje v Jincích už tisíce let

Historie městyse Jince je spojená se železem, železářstvím a hornictvím.

Pravěk a středověk na Plešivci

Plešivec, dominantní vrchol na Jinci, byl známý zdejším lidem už v eneolitu (přibližně 3000 let před naším letopočtem). Našlo tady po nich mnoho kamenných sekerek a dalšího nářadí. V té době přecházela střední Evropa z lovu a sběru na zemědělství.

V době bronzové (zhruba 1000 let př.n.l.) bylo na Plešivci, dominantním vrchu nad Jinci postaveno obrovské a silné hradiště. Zda to bylo kvůli železné rudě, která tady vystupuje na povrch, nevíme. Je ovšem doložené, že se zde zpracovávala alpská měď a cín z Krušných hor na bronz. V okolí Plešivce i přímo na něm byly v minulosti nalezeny desítky bronzových pokladů uložených do země – hrnce s měděnými výrobky, hromádky bronzových šperků i sklady hotových výrobků denní potřeby.

V době laténské (asi 500 let př.n.l.) se již na Plešivci těžila kvalitní železná ruda, která se nacházela na povrchu nebo těsně pod zemí. Kvalitní surovina byla na místě tavena v malých pecích a zpracovávána na potřebné výrobky. Zda to dělali Keltové nebo některý jiná národ, který se v Čechách usadil, není jisté.

Uvádí se, že během stěhování národů a následujícím středověku se na výrobu železa v okolí Jinců zapomnělo. Možné to je, ale stejně tak existuje možnost, že o tehdejší železářské výrobě jenom nevíme. Je to v dějinách Čech doma temna, o které nemáme téměř žádné zprávy, a navíc se snížil počet obyvatel. Čechy tehdy stály mimo zájem evropských mocností a jediné, co zahraničí opravdu zajímalo, byl přemyslovský obchod s otroky v Praze.

Kde šachty dávaly železnou rudu?

Odhaduje se, že železo v Brdech se znovu začalo těžit až ve 12.-13 století. Traduje se, že veškeré železo na stavbu Karlova mostu dodala Rejkovická huť. Roku 1390 vydal český král a římský císař Václav IV. písemné povolení Jaklínu ze Strašic a Mikuláši z Radnic obnovení zpustlé jinecké huti. Muselo to být velmi důležité rozhodnutí, když se jím zabýval i nejmocnější muž Evropy.

Tři šachty se těžily Ohrazenicích – Eisengruber, Hanzlíkov a Knížecí. Šachta Svatý Rudolf byla na Ostrém u Feldbabky. V Rejkovicích dávaly rudu Svatý Petr a Velký Plešivec na západním úbočí Plešivce. Poslední tři historické šachty bylo od středověku otevřené na jižním svahu Komorska, dnes se tato lokalita nazývá Písek. Zde se železná ruda těžila ještě v 50. letech 20. století.

Vytěžená ruda byla zpracovávána na šesti místech. Ve Velcí pod dnešním rybníkem, v Čenkově v Bílé Huti, na Litavce pod rybníkem Kopáčov, pak v místě později postavené vysoké dřevouhelné pece Barbora, v Budilově mlýně a v Rejkovicích na místě dnešní železniční zastávky.

Železné pece byly primitivní dýmačky, které z rudy, dřevěného uhlí a vápence tavily hroudy surového železa. Tento polotovar zkujňovaly hamry pomocí vodou poháněných kladiv.

Václav Wratislav z Mitrovic koupil Jince roku 1647 a vybudoval první vysokou pec.

Vrbnovské železárny spojily Komárov a Jince

V roce 1805 koupil jinecké panství hrabě Rudolf Vrbna, spojil ho s hořovickým panstvím a do Podbrdí díky tomu vtrhla průmyslová revoluce.

Nechal postavit vysokou dřevouhelnou pec Barbora. S velkou slávou byl 10. června 1805 položen základní kámen. Přítomni byli vrchnostenští úředníci železáren v čele s komárovským a současně i jineckým šichtmistrem Pavlem Fiedlerem, dále báňský měřič Ferdinand Leonhard, jinečtí hospodářští úředníci – ředitel Dominik Goerber, důchodní Václav Podešek, kontrolor Václav Jetel a obroční Michal Patsch. Také manželka ředitele Vrbnovských železáren Václava z Resenbaumu. Po ní byla pec nazvána Barbora.

Pod základní kámen byla uložena schránka s tehdejšími rakouskými mincemi a především pamětní spis, ve kterém se píše: „Jeho Excellence Rudolf, říšský hrabě Vrbna z Freudenthalu, panující pán a držitel panství Hořovic, Komárova a Valdeka, koupil v roce 1804 majorátní panství Jince a Bezdědice od pana Františka Adama, hraběte Wratislava z Mitrovic a rozhodl se ku konci roku 1804, když poprvé nově koupené panství zhlédl, k všeobecnému a k vlastnímu prospěchu novou vysokou pec na tak zvaném Pfasten-Teichu postaviti.“

Vysoká pec Barbora se stavěla pět let. Současně s ní se stavěla slévárna a drátovna. Budovaly se přístupové cesty, zpevňovala se hráz rybníka a upravoval náhon pro pohon dmychadel a dalších soustrojí, zajišťujících provoz vysoké pece. Jméno rybníka Půstní se změnilo na Pecovák.

Pro svou pokrokovou konstrukci patřila jinecká huť k nejmodernějším v celé habsburské monarchii. Dokázala vyrobit 1100 tun surového železa každý rok. Patřila do komplexu komárovských železáren na hořovickém panství. V Barboře se část vytaveného surového železa zkujňovala. Ze zbytku se vyráběly roury, kandelábry, strojní odlitky, litinové trubky, litinové nádobí a také dělové koule.

Současně byly v Jincích zavedena rozsáhlá podomácká výroba nejrůznějších druhů hřebů, cvoků a nýtů. Cvočkařství se provozovalo v dílničkách zvaných veřtaty. Jince mají proto ve znaku vedle hradeb a trilobita a také zkřížené hřeby.

Železářství se v regionu udrželo do dnešní doby

Huť v Jincích se udržela v provozu do roku 1874, kdy podlehla konkurenci, která místo dřeva využívala koks. V roce 1886 zde byla zřízena pila s vodním kolem, která pracovala až do roku 1951. Poté využíval budovu státní statek jako sklad do roku 1973. Opuštěná budova chátrala. Roku 2017 ji odkoupil městys Jince a teď se opravuje jako průmyslová památka evropského významu.

Černé řemeslo se v Jincích udrželo do dneška. V Čenkově na místě dávno zrušené Bílé huti postavil Moritz Arndt železárnu na výrobu kování a později přidal proslulá H-kamna a také jízdní kola. Dnes v areálu Čenkovských strojíren vyrábí několik firem vzduchové ventily, sedačky do dopravních prostředků, součástky do aut a také zde pracuje zinkovna.

Podívejte se na krajinu, kde se v Jincích těžilo železo:

NAŠE BRDY: Hornictví a kovy v Brdech

ZLATO Zlato z Brd místo peněz?

RTUŤ Rtuť zabíjela na Jedové hoře

ŽELEZO Horní a Dolní Padrťský rybník

ŽELEZO Podzimní splutí dolní Klabavy